Na pokračování - Wyrm - kapitola I.

Jak se Vám líbí naše psaní?

Super (69) Normální (16) Je to hrůůůza (4)

Celkem hlasů: 89

http://www.wps.webz.cz/gallery/bannery/bannerwps.gif

http://www.wps.webz.cz/gallery/bannery/bannerkion.gif

http://www.wps.webz.cz/gallery/bannery/spisovatelenablogu.gif

http://www.wps.webz.cz/gallery/bannery/banneroots1.gif

http://www.wps.webz.cz/gallery/bannery/bannerrpg.gif

http://www.wps.webz.cz/gallery/bannery/temnarka.jpg


Wyrm - kapitola I.Tohle píšu, když mi nejde psát něco inteligentního. Ne, vážně, je to brak. Jsou tam upíři. A tvrďácké hlášky. A taky velké zbraně. Ještě jsem vás dost neodradil? Fajn, ale neříkejte, že jsem vás nevaroval ...

První kapitola o tom, čím se opíjí tvrďáčtí nájemní střelci a lovci upírů, o tom, že tak dlouho se chodí střílet lidi, až se ucho utrhne a také o tom, že dobrá motivace je tvrdší, než jakákoli měna.

Wyrm


kapitola první - Saké

Pomalu se otáčející stropní ventilátor míchal vzduch naplněný hutným tabákovým dýmem. Úplně stejně, jako dlouhé brčko koktejl prsaté blondýny na druhém konci barového pultu. Ta holka se sem nehodila. Takové, jako je ona, patřily do lepenkové krabice na pultech hračkářství. I s těmi křiklavě zelenými šaty, drahým účesem a americkým úsměvem stejně zářivým, jako před několika dny, kdy jsem ji tu viděl poprvé. Nejspíš jsem jí měl poradit, aby dopila, zaplatila a pak utíkala co nejdál odsud. Nejspíš jsem to měl udělat i já, když jsem poprvé přišel na podobné místo, jako je tohle. Přijdete jednou, dvakrát na panáka a po chvíli zjistíte, že u sklenice trávíte více času, než doma. Ale není to alkoholem. Je to tím místem, co se vám dostane pod kůži tak, že už se ho nikdy nezbavíte. Protože tohle je svět ve svojí nejčistší podobě - je zlej, hnusnej a hrozně smrdí po chlastu a levných cigárách. A člověk, co do něj přijde, dopadne, jako žvýkačka, co vyplivnete na chodník. Ztratí barvu, chuť a lidi na ní šlapou tak dlouho, až není možné jí od chodníku oddělit.
K blondýně přistoupil chlápek, co musel být dobře o hlavu vyšší, než já, a přisedl si k ní. Odvrátil jsem radši zrak a zvedl z baru láhev, abych si dolil. Do stylového japonského kalíšku zdobeného čínskými znaky dopadlo pár posledních kapek.
"Tome!" houkl jsem na mužíka, který stál za barem, a zamával na něj lahví. Mrkl na mě svýma úzkýma očima, lehce se uklonil a zmizel za barem, odkud se vzápětí vynořil s lahví bez etikety, která byla dokonalým dvojčetem mojí prázdné.
"Díky, Tome," naznačil jsem úklonu. Mužík se zazubil a také se uklonil. Vypil jsem zbytek kalíšku a nalil si nový z čerstvé lahve. Narovnal jsem se, obřadně pozvedl kalíšek a nasál vůni pravého japonského nihonšu. Lehce jsem upil a spokojeně přikývl. Barman se znovu zazubil, uklonil se a vrátil se k čištění sklenic. Tím bylo našemu malému rituálu otevření lahve saké učiněno za dost. On mohl pokračovat ve svých povinnostech a já se mohl dál opíjet.
Chvíli jsem pozoroval přeplněný popelník, důvod mého příspěvku na výzkum rakoviny, a pak jsem konečně našel konec cigarety, kterou jsem si na jeho okraj odložil. Blondýna s obrem právě šermovali jazyky tak zuřivě až to vypadalo, že shodí koktejl z pultu. Tom stále leštil sklenice. Tohle musel být bar s nejčistším sklem ve městě. Taky byl můj oblíbený a Tom byl můj oblíbený barman. Nikdy jsem ho neslyšel říct jediné slovo a skoro jsem pochyboval, že umí anglicky. Hostům ale očividně rozuměl. Vždycky mi něčím připomínal toho staříka z japonských filmů, o kterém se hrdina nakonec dozví, že je to ten mistr, kterého hledá. Párkrát jsem uvažoval, kde má asi schovaný meč a dokonce jsem jednou v nestřežený okamžik nahlédl pod barový pult. Když jsem se na to zeptal, jen se zazubil a uklonil, což byla jeho univerzální odpověď na všechno.
Otočil jsem se, abych zjistil, jestli v baru není něco zajímavějšího, než muchlující se dvojice. U stolků, které vypadaly, jako by je vyrobili v minulém století, sedělo pár pochybných existencí, podobně jako každý večer. Mnohem zajímavější však byla dvojice, která právě vešla do dveří. První z nich byl chlápek v kožené motorkářské bundě, pod kterou se mu zřetelně rýsoval obrys velké hranaté pistole, druhý měl na sobě sako, které napůl úspěšně imitovalo styl bohatých právníků. Vypadali, jako marnotratný syn a jeho zazobaný tatík. Nepříjemný pocit mě donutil rychle se otočit zpět směrem k barpultu. Dnes jsem si už svůj denní příděl upírů zabil, k čemu dva zářezy navíc, pomyslel jsem si chlapácky, zatímco jsem horečnatě vzpomínal na nějakou modlitbu. Bohové měli zřejmě obsazeno, protože dvojice prošla barem a zastavila se za mými zády. Nahmátl jsem pod kabátem rukojeť revolveru a zalitoval, že jsem nezačal střílet hned, když jsem je uviděl. Bohužel, svůj upíří speciál jsem nechal doma a s sebou měl jen čtyřiačtyřicítky Smithe a Wessona, dvojčata modelu Stealth Hunter.
"Pan Longinus?" pronesl pomalu pan rádobyprávník. Ignoroval jsem ho. Když si jich nebudu všímat, třeba se na to vykašlou, říkal jsem si v duchu.
"Tenhle ochlasta je Longinus?" zašeptal skepticky upír-motorkář. "Nevypadá moc nebezpečně."
"Pane Longine, prosím ..." začal znovu uctivě právník, ale motorkář ho nenechal domluvit.
"Hele, vole, mluvíme s tebou," pronesl, chytil mě za rameno a otočil směrem k sobě. Japonský kalíšek spadl na zem a saké mi polilo boty. To by naštvalo každého.
"Dej ty mrtvý pracky pryč," zavrčel jsem na upíra a přitlačil mu dlouhou hlaveň Smithe k bradě, až musel zaklonit hlavu. Vypadal překvapeně a trochu i vyděšeně. Upír neupír, bez hlavy žít prostě nejde. A přestože bych Tomovi nerad vymaloval strop na červeno, měl jsem vážně chuť zmáčknout spoušť. Možná bych to vážně udělal, kdyby mi najednou neztuhla ruka tak, že jsem s ní nemohl ani pohnout. Moje chyba, právník nebyl upír. Jen málo příšer ve městě bylo stejně otravných, jako krvesajové, ale mágové je často předčili.
"Neradi bychom zde udělali nepořádek," zašeptal pan právník, "Tedy větší nepořádek, než už tu je."
Ze ztuhlé ruky mi vytáhl revolver a nezapomněl ani na ten druhý. Pak mě teprve pustil.
"Půjdeme?" zeptal se a pokynul ke dveřím.
"Tome? Napiš mi to, prosím," otočil jsem se ke svému oblíbenému barmanovi.
"Já to zaplatím," položil mág na pult několik bankovek a usmál se, "Nevím, zda bude pan Longinus moci ještě někdy přijít."

Vyšel jsem ze dveří baru s upírem a mágem za zády. Tvářili se, jako by odváděli opilého kamaráda domů. Musel to být zajímavý pohled - uhlazený kravaťák, lehce postpubertální ranař a přiopilé individuum v ošuntělém kabátě. Udělal jsem dva kroky a otočil se k nim.
"Hele, můžu se aspoň zeptat, proč ..." začal jsem, ale upír mě nenechal domluvit. Dostal jsem ránu, až jsem chytil druhou o zeď. Zeď vzdálenou dva metry. Asi jsem ho v tom baru docela naštval. Naštěstí byl jen mládě, starší exemplář by mi tou ranou utrhl hlavu. Začal jsem se hrabat zpátky na nohy, abych mohl dalšímu útoku čelit o něco lépe, ale právník motorkáře zarazil.
"Ne, tady ne. Támhle," ukázal do uličky, která se klikatila mezi starými domy. Zvedli mě na nohy a začali táhnout určeným směrem.
"Znáte pana Normana Acklanda?" zeptal se po chvíli mág konverzačním tónem.
"Ne?" zkusil jsem to. Pan Ackland mi zaplatil za dvě hlavy. A dostal je. Takže odtud vítr vane. Nebo spíš pořádná vichřice.
"Ale on vás zná," upřímně se podivil právník.
"Asi bych si s ním měl promluvit o důvěrnosti mého vztahu s klienty."
"Myslím, že by vám už neodpověděl, pokud byste si nesehnal dobré médium."
"Takže děláte pro Oberona?"
"A kdo ne?"
"Třeba já."
"A v tom bude asi váš momentální problém, že?" pousmál se a shodil mě na zem. Skoro jsem si ani nevšiml, že už jsme na místě. Měl jsem moc práce s tím, dostat upírovu bouchačku z pouzdra aniž by si toho všiml.
Dum! rozlehlo se uličkou a mágova hlava se rozprostřela všude okolo. Jestli jsem si nebyl totožností upírovy zbraně jistý už předtím, moje zápěstí teď bolestivě křičelo Desert Eagle. Člověk se pořád diví, kde obyčejní gangsteři přijdou k takovému dělu. Ale zase ne, že bych si stěžoval.
Další tři výstřely srazily na zem upíra. Vyhrabal jsem se na nohy a věnoval mu ještě jednu kulku mezi oči. Nerad bych, aby mi vstal za zády, tyhle potvory hodně nerady umírají. Vytáhl jsem ze zbraně zásobník, vyhodil střelu z komory a prázdný kvér hodil na zem. Z mágova saka jsem vylovil Wessona, Smithe a pěkně naditou šrajtofli, se kterou machroval v baru, a kulhavým poklusem se vydal k domovu. Dokud jsem ještě nějaký měl.

Ve městě žily v zásadě tři druhy bytostí. První pracovaly pro Oberona, mága, který si jednoho dne při snídani řekl, že město je jeho. Druzí stáli proti němu a všeobecně se jim říkalo vyhynulí. A třetí byli jako já, příliš malí na to, aby si jich všimnul. Samozřejmě do doby, než mu začali pít krev a nepřesunuli se do kategorie druhé nebo první.
Klusal jsem chodbou činžáku z poloviny minulého století, kde se nacházel můj skromný příbytek. Kousek před svými dveřmi jsem zrychlil a plynule přešel do parakotoulu. Dva výstřely z brokovnice vykously do dveří okrouhlé otvory v místech, kde bych měl tou dobou hlavu. Opřel jsem se zády o zeď a doufal, že je dost silná, aby brokovnici odolala. Smith s Wessonem mi skočili do rukou skoro sami. Ten uvnitř dost dobře věděl, kdy vystřelit, takže chodbu nejspíš nějak monitoroval. Kdyby to byl mág, měl by tu Oko a já bych byl v háji. Jenže mágové nepoužívají brokovnice. Opatrně jsem se rozhlédl po okolí a po chvilce si všiml drobné černé krabičky s čočkou. Jediný člověk, kterého jsem znal, střílel podle kamery.
Zamířil jsem Smithe na čočku a dvěma výstřely jí sundal. Z bytu se ozvalo tlumené zaklení a vzápětí vybuchl další kus dveří v oblaku třísek a dvanáctkových broků. Poodstoupil jsem si a s krátkým rozběhem dveře vykopl. Třemi výstřely jsem rozpáral své křeslo natočené ke dveřím, čtvrtým rozbil obrazovku laptopu naproti němu. Rána z brokovnice vykousla hlubokou díru do zdi dvacet čísel od mojí hlavy. Stál zpola krytý za dveřmi do kuchyně. Výstřel z Wessona, výstřel ze Smithe, kryt za křeslem, rána, sprška molitanu a útržků semišového potahu. Překulil jsem se přes rameno a křeslo vedle mě podruhé vybuchlo. Výstřel, výstřel, cvaknutí, výstřel, rána z brokovnice, déšť omítky ve vlasech a zadunění těla o zem. Dostal jsem ho. Vyhrabal jsem se na nohy, přiskočil k němu a odkopl brokovnici z jeho dosahu těsně před tím, než po ní hmátl.
"I ty, Speede?" řekl jsem a namířil mu na hlavu Wessona, ve kterém zbýval poslední náboj.
"Kurva, vypadá to, že jsi mě dostal," zašklebil se na mě.
"Tebe bych tu nečekal. Spoustu lidí jo, ale tebe ani omylem."
"To víš, kšefty."
"Střílíš kamarády za prachy?"
"Kdepak prachy, kámo. Mojí hlavu za tvojí. Solidní obchod."
"To teda jo," přikývl jsem a zmáčkl spoušť.

- další kapitola -


Diskuse pro článek Wyrm - kapitola I.:

03.05.2011 [8:01]

MortenObchodníka neznám, ale schválně zkusím mrknout, až půjdu příště do knihovny. Jinak díky za chválu :)

1. Lomeril
23.04.2011 [20:15]

Marně hledám, co vytknout. Trochu mi to stylem připomíná Laurieho Obchodníka se smrtí, trochu říznutého... nevím čím, ale něčím hodně dobrým.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile01.gif./] [.smile09.gif./] [.smile08.gif./] [.smile02.gif./] [.smile10.gif./] [.smile07.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile05.gif./] [.smile06.gif./]
Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?

Archiv citátů

přidej RSS